Byl jsem student matematiky na univerzitě. Považoval jsem se za agnostika, ale sebevědomí některých křesťanů, které jsem potkal, pro mě bylo výzvou. Hádal jsem se s nimi měsíce. Došel jsem k přesvědčení, že důkazů o existenci Ježíše je víc, než jsem si myslel.
Nebyl jsem vyzván, abych věřil něčemu bláznivému, ale něčemu přesvědčivému. Možná Ježíš žil. Možná Ježíš vstal z mrtvých. Ale zatím jsem si nebyl jistý. Uběhly měsíce a já jsem se dostal do bodu, kdy jsem byl připravený tomu dát šanci. Obklopen matematickými knihami v univerzitní knihovně jsem se poprvé modlil. Poprosil jsem Ježíše, aby se pro mě stal skutečným. Bylo to důležité rozhodnutí a předpokládal jsem, že se něco stane. Nestalo se nic.
Dva týdny nato jsem se modlil znovu. Udělal jsem rozhodnutí uvěřit v Boha. Řekl bych, že to byl moment, kdy jsem mu začal důvěřovat. Další den se stalo něco neobvyklého. Sám ve svém pokoji jsem zažil tiché a nesporné ujištění, že Ježíš žije a jeho Duch je přítomný v mém životě. Ta zkušenost byla ohromující a trvala několik hodin. Nikdy jsem nezažil podobný pocit. Tehdy se můj život začal měnit. Bůh začal na mé modlitby odpovídat.
Bůh je Bohem velkých zázraků, které mohou změnit situaci během sekundy, ale i Bohem, který někdy nezmění situaci, ale naše srdce v ní. To je i můj příběh.
Po návratu z biblické školy ze zahraničí jsem zpátky v Česku zažívala těžký střet s realitou. Bylo pro mě těžké přijmout, že toto je můj nový normál. Boha jsem skoro nevnímala. Nebyl pro mě milujícím Bohem, ale pouhou informací. Blízký a milující Bůh zůstal v Anglii. Já jsem byla zmatená z práce, z přátelství a z Boha samotného.
Díky Bohu, přijel do naší církve misijní tým z Austrálie. A modlil se s námi a za nás. A to hodně. Hned druhý den jsem opět vnímala Boží lásku, vedení a blízkost. Vrátila se mi i radost ze služby. Uvědomila jsem si, že Bůh je stejný úplně po celém světě a může se s námi potkat na velké křesťanské konferenci, ale i v pokojíčku. Bůh nezměnil mé okolnosti a starosti, změnil ale moji perspektivu a postoj v modlitbě. To obměkčilo mé srdce a znovu se raduji z jeho přítomnosti. I když neznám budoucnost, vím, že ji zná Bůh. Boží lásku nic nenahradí. Bůh je láska.
Bůh je Bohem velkých zázraků, které mohou změnit situaci během sekundy, ale i Bohem, který někdy nezmění situaci, ale naše srdce v ní. To je i můj příběh. Po návratu z biblické školy ze zahraničí jsem zpátky v Česku zažívala těžký střet s realitou. Bylo pro mě těžké přijmout, že toto je můj nový normál. Boha jsem skoro nevnímala. Nebyl pro mě milujícím Bohem, ale pouhou informací. Blízký a milující Bůh zůstal v Anglii. Já jsem byla zmatená z práce, z přátelství a z Boha samotného.
Díky Bohu, přijel do naší církve misijní tým z Austrálie. A modlil se s námi a za nás. A to hodně. Hned druhý den jsem opět vnímala Boží lásku, vedení a blízkost. Vrátila se mi i radost z práce. Uvědomila jsem si, že Bůh je stejný úplně po celém světě a může se s námi potkat na velké křesťanské konferenci, ale i v pokojíčku. Bůh nezměnil mé okolnosti a starosti, změnil ale moji perspektivu a postoj v modlitbě. To obměkčilo mé srdce a znovu se raduji z jeho přítomnosti. I když neznám budoucnost, vím, že ji zná Bůh. Boží lásku nic nenahradí. Bůh je láska.
Několik let jsem pracovala v organizaci, ve které jsem měla dobré postavení, dobrý kolektiv, pěkné finance, v práci jsem patřila mezi oblíbené. Přesto jsem začala prožívat v práci marnost a práce mě přestávala bavit. Zvyšoval se stres a vše se začalo hromadit. Vznikl z toho jeden velký zamotaný kruh, ze kterého jsem neviděla východisko. Vnitřně jsem prahla po změně, chtěla jsem se vymotat z toho všeho, ale reálně jsem viděla, že nic nezmůžu.
Když jsem byla na dně, odjížděla jsem na jeden křesťanský tábor. Přátelé tam na mně poznali, že nejsem v pohodě a že se něco děje. Věděla jsem přesně, čím to je způsobeno. Stále jsem intenzivně přemýšlela nad svou bezvýchodnou situací v práci. Během jednoho večera jsem na táboře slyšela známý biblický příběh o loďce na rozbouřeném moři a Petrovi kráčejícím po vodě. Když se začal Petr topit, vykřikl na Ježíše: „Pane, zachraň mne!“
V mysli mi zůstal obraz topícího se Petra a jeho slova: „Pane, zachraň mne!“ Uvědomila jsem si, že já sama se topím a Pán mě může zachránit. V ten večer jsem se modlila slovy: „Pane, zachraň mě z mé situace v práci. Jen Ty můžeš vše změnit a dodat mi sílu.“
Po tomto večeru jsem dostala odvahu i ujištění udělat radikální změnu. V pondělí, když jsem se vracela po své dovolené zpět do práce, jsem měla s sebou i napsanou výpověď. Nebylo vůbec lehké ji předat, uvnitř mi ale zněla slova: „Důvěřuj mi, já se o tebe postarám.“ S touto jistotou, kterou mi dodal Pán Ježíš, jsem měla odvahu pro změnu.
S manželkou jsme byli jednou na procházce a potkali jsme nějakou ženu, se kterou jsme se dali do řeči.
Matně jsme tušili, že vodí dítě do stejné školky jako my naše děti, tak jsme si chvíli povídali. Byla trochu smutná a šilhala. Někdy s manželkou nabídneme někomu nemocnému modlitbu a udělali jsme to i tentokrát.
Předtím odpovídala vyhýbavě na otázku, co má s očima, ale teď, když jsme se měli modlit, svěřila se nám, že má roztroušenou sklerózu. Modlili jsme se tedy za její uzdravení.
Za dva týdny jsme ji potkali a vypadala docela jinak. Již vůbec nešilhala a úplně zářila radostí. Na můj dotaz ohledně zdraví a očí odpověděla, že jí lékaři řekli, že se ta roztroušená skleróza ztratila a tím se jí narovnaly i oči. Pán Bůh ji uzdravil.
Jako dítě jsem měla úplnou a milující rodinu, spoustu kamarádů, vyhrála jsem Miss Majáles, ale stejně jsem se cítila nemilovaná, ošklivá a hloupá. Moje rodina má katolický základ a jako dítě jsem slýchávala něco málo z Bible. Říkala jsem si, že víra je fajn tradice a že se bude hodit, až se budu ve dvaceti osmi vdávat v kostele, ale moc jsem to „nehrotila“. Snažila jsem se nějak ctít morální pravidla a žít „dobrý život“.
Když mi bylo asi 15, potkala jsem pár křesťanů, kteří byli jiní. Mluvili o Ježíši jako o kamarádovi, se kterým mají osobní vztah. Povídala jsem si s nimi a zjistila jsem, že taková křesťanka rozhodně nejsem. I když mě jako miminko pokřtili, zjistila jsem, že „vo tom to není“. Ti lidé mi přišli trochu jako podivíni, takže jsem se s nimi moc nesetkávala.
Během posledního roku na střední škole jsem zjistila, že nemůžu kvůli zdravotnímu stavu na školu, na kterou jsem chtěla. Zjistila jsem, že si vlastně nemyslím, že jsem dostatečně chytrá na jakoukoliv školu. Připadala jsem si taky škaredá. V tu dobu navíc byla moje babička v nemocnici a já zjistila, jak moc se bojím smrti.
Po maturitě jsem se konečně ze všeho rozplakala. Vzpomněla jsem si na to, jak ti lidé mluvili o Ježíši. Plakala jsem a neviděla jsem ve svém životě nic, co by mi dávalo naději. Zpívala jsem si s kytarou, se slzami v očích a začala jsem mluvit k Ježíši:
„Jestli opravdu jsi, tak Tě potřebuju poznat, poznat se vším všudy.“
Najednou se veškeré prázdno ve mě zaplnilo neskutečnou láskou a já jsem věděla, že je to pravda a že mě Ježíš neskutečně miluje a je tam se mnou a je to můj kamarád. Bůh je můj nejdokonalejší tatínek a říká mi, jak jsem krásná. 🙂 Nemusím se bát smrti, naopak.
Vyrostl jsem na Slezsku v Havířově v jedné naprosto super rodině. Rodiče mi vštěpovali velmi dobré životní základy a projevovali lásku, povzbuzení a dávali správnou motivaci k životu. I když jsem měl vše, co jsem chtěl a potřeboval, stále jsem postrádal větší smysl všeho, co se dělo kolem.
S kamarády jsem zaexperimentoval s marihuanou a ejhle! Konečně jsem našel „smysl života“. Velmi rychle se ze zábavy stala každodenní závislost. Jednoho dne začaly nemilé problémy s policií a já jsem se rozhodl s marihuanou skončit a nahradit svou každodenní závislost alkoholem. Mezi prsty mi tak proteklo bezmála 4 až 5 let života, ze kterých si pamatuji pramálo.
Protože rád rozebírám smysl světa, první rozhovor s křesťany pro mne byl spíše prostor, jak jim vysvětlit, že Bůh není. Pár týdnů jsem se jim to snažil vysvětlit, ale oni pořád říkali, že Boha osobně poznali a že určitě existuje. Nejvíce mi však vrtalo hlavou, když začali vyprávět o Ježíši. Jaký je, co pro mě udělal, že žije a že se mnou chce mít vztah.
Popravdě řečeno jsem chtěl Boha vyzkoušet. Uvědomil jsem si, že když se k Němu pomodlím a On se mi dá poznat, rozhodně budu chtít dál žít život s Bohem stvořitelem, i kdyby mě to mělo stát oběti.
Tento bláznivý nápad se v mém životě proměnil ve skutečnost. Začal jsem cítit, jak mě Bůh volá, začal ke mně mluvit skrze Bibli, lidi a vnitřně mě začal vést. Jakmile jsem Bohu vyznal své špatnosti, on mi vše odpustil. Díky tomu jsem Ho mohl poznat ještě blíže. Bůh ve mě způsobil změnu mého charakteru a stal jsem se novým člověkem. Vypadám stejně, ale uvnitř nejsem stejný.
Na jaře 1997, když jsme se chystali stěhovat do Liberce, manželka po páté otěhotněla. Radost byla po čase zkalena tím, že jí lékařka oznámila podezření na Downův syndrom u děťátka a posílala ji na odběr plodové vody. Vzhledem k tomu, že manželka už prodělala jeden samovolný potrat, nechtěla miminko tímto vyšetřením ohrozit.
Modlili jsme se. A ne sami. Spolu s námi se modlili i přátelé z biblické školy, kde jsem učil. Ti nás povzbuzovali, že děťátko bude v pořádku. Když jsme se přestěhovali, další doktor ji nazval „nezodpovědnou matkou“ a ještě v sedmém měsíci těhotenství ji posílal na „potrat“. Odmítli jsme tuto nabídku s tím, že jsme křesťané, neuznáváme potrat jako řešení a věříme, že děťátko bude zdravé. Lékař na to odpověděl: „Kéž by Pán Bůh dal, aby bylo miminko zdravé!“ Na radu sestry ze sboru pak manželka změnila lékaře.
Poté, co se 3. ledna chlapeček narodil, se manželka na pokoji ptala: „Je děťátko v pořádku?“ A sestřička jen lakonicky odpověděla: „A proč by nebylo?“ Když řekla, že bylo podezření na Downův syndrom, reagovala: „Kdo vám takovou blbost řekl?“
P.S. Doma mám ještě stále tu zprávu s podezřením od doktora.
