Místo, kde se modlíš, není až tak podstatné – mnohem důležitější je, jestli u toho máš srdce. Modlitba je soukromá věc – jen mezi tebou a Bohem. Zároveň je ale pro křesťany nepostradatelnou součástí duchovního života, aby byli zapojení v nějaké komunitě lidí, se kterými mohou sdílet svou víru. Mohou si být tak blízcí, že je budou považovat za své bratry a sestry.
Je možné mít jedno bez druhého? Není církev jen spolek, co se schází v neděli a lidi tam prostě chodí ze zvyku nebo aby vypadali dobře před druhými lidmi?
Odpověď je NE.
Lidé, kteří se prohlašovali za věřící, dělali Ježíšovi největší potíže. Nejváženější a nejnábožnější lidé v Ježíšově době, tzv. farizeové, se zasadili o to, aby byl ukřižovaný. Ještě před tím, než zemřel, moc se s nimi nemazal. Řekl o nich, že jsou zlí hadi, protože v jiných vyvolávali nepřiměřené pocity viny, a prohlásil, že ačkoli říkali a dělali „správné věci“, jejich srdce byla od Boha vzdálená. Bůh nesnáší, když se lidé jen tváří nábožně. On touží po tom, aby stáli o skutečný vztah s Bohem.
Kostel může být skvělým místem pro modlitbu – je tam klid, svítí tam svíčky, hraje hudba… Ale zároveň může být místem nejhorším; někdo se tam cítí divně, stydí se – prostě není tam ve své kůži. Bůh si ze všeho nejvíc cení, když jsme k němu pravdiví a upřímní, takže pokud máš v kostele či církvi pocit, že nemůžeš opravdu být sám sebou, nejde to dohromady s tím, co od nás Ježíš očekává.
Při modlitbě není podstatné, kde se modlíš nebo jestli máš zavřené oči a sepnuté ruce. Záleží na tom, co se děje ve tvém srdci. Ježíš přišel, abychom mohli být skutečně sami sebou – tím, kým nás stvořil a kým bychom v ideálním případě mohli být. V momentě, kdy zemřel na kříži, se v jeruzalémském chrámě sám od sebe roztrhl těžký závěs ve vchodu do svatyně. Co tahle divná událost znamenala?
Chrám v Jeruzalémě, kde závěs visel, byl místem, kam Ježíš často chodil, aby se modlil a uctíval Boha – Otce. Závěs symbolizoval oddělenost – připomínal židům a všem lidem, že do svatyně před Boha mohli vstupovat jen ti, kteří byli považováni za dostatečně čisté.
Ježíšova smrt to ale navždy změnila. Díky tomu, že každého z nás miluje, poskytl své vlastní tělo jako svatou oběť, takže každý z nás má šanci být považovaný za dostatečně čistého na to, aby přímo předstoupil před Boha – aniž by nám cokoli stálo v cestě.
Jednoduše řečeno to znamená, že se se svatým a mocným Bohem můžeme setkat kdykoliv a kdekoliv. Není potřebný žádný kostel, farář, kazatel či kněz nebo speciální slovní obraty. Takže se můžeš klidně modlit v posteli, venku na procházce, v autobuse, sám, v davu lidí nebo při pozorování nádherného západu slunce.
Pro spoustu lidí má slovo kostel nebo církev nepříjemný nádech. Každý zná někoho, kdo v církvi zažil odsuzování nebo i horší věci. Mnohým také vadí, že v historii se kvůli víře církev neštítila krveprolití. K tomu ještě církev podporovala otroctví, rasovou nesnášenlivost a další systémy a nařízení, které utlačovaly a ničily životy nevinných lidí.
Kdykoli se někde vyskytne organizace, která má v rukou značnou moc, budou v ní lidé, kteří se postarají o to, aby se v takových strukturách odehrávaly zlé věci – a přesně to se stalo v průběhu dějin církve. Znovu a znovu ji lidé zneužívali. Ale podle toho, co se píše v Bibli, je toto jednání Bohu odporné.
Církev, tj. první křesťané, nevznikla jako nějaká mocná instituce nebo velká stará kamenná budova, kde všichni dodržují náboženské rituály. Na jejím počátku stál Ježíš a jeho učedníci, kteří se setkávali, aby spolu pracovali, pomáhali si, modlili se a oslavovali Boha. Poslouchali Ježíšovo vyučování o různých záležitostech nebo si povídali o tom, co je nového. Vypadalo to spíš, jako když vyjede rocková kapela na tour, než jak si dnes představíme typickou nedělní bohoslužbu. Tahle skupina lidí putovala po celém Izraeli a měla společný záměr – všem, které potkají, říct a ukázat, jaký nový plán má Bůh se světem. Takže spolu museli jíst, sdílet finanční prostředky a ze všeho nejvíc: učit se, jak mít rád jeden druhého.
Ježíš neměl nic proti obvyklým formám bohoslužby. Byl Žid a sám se chodil modlit do chrámu. Chodil tam ale se srdcem, které přetékalo láskou k Bohu – Otci. Dobře věděl, že mnoho lidí tam chodí jen proto, že musí nebo jednoduše chtějí vypadat dobře před ostatními. Ježíš učil, že láska a vztah k Bohu – Otci a k našim přátelům a rodině jsou mnohem důležitější než rituály či zvyky.
Tato dobrá podoba církve v ní setrvala napříč historií. Takovou církev najdete tam, kde jsou mezi lidmi láskyplné vztahy, kde lidé Boha uctívají v upřímnosti a kde původní vize a smysl církve umožnil, aby se okolní svět měnil k lepšímu. Všechna hnutí, která bojovala proti otroctví a za lidská práva měla ve svém středu křesťany, kteří se zasadili o proměnu společnosti.
Pokud se rozhodnete pozvat do svého života Ježíše a následovat jej, Bůh touží po tom, abyste byli v kontaktu s dalšími lidmi, kteří v něj opravdově věří – takovými, kteří by vám byli tak blízcí, že o nich budete uvažovat jako o bratrech a sestrách.
Vedle tradičních církví, které mají bohoslužby v neděli ráno v kostele, se křesťané setkávají v menších skupinách u někoho z nich doma, některé skupiny se setkávají v kině nebo ve škole. Existují křesťané, kteří se rozhodnou založit komunitu, která spolu bydlí a pracuje, např. na venkovském statku. A dokonce jsou společenství, která se setkávají v kavárnách jako je Costa Coffee nebo Starbucks. S trochou úsilí můžete vyhledat lidi, kteří jsou podobně naladění jako ty, a získáte v nich přátele na zbytek života.
